Martin Black 2019

Má čistě osobní reflexe na kurz s Martinem Blackem, Ranč V Buši, březen 2019

Ranč V Buši – krásné místo, funkční zázemí, fungující parta lidí. Podle luxusu a vkusu u koní ne až tak často vídaných by se (chybně) dalo soudit na bohatého majitele, který vystavěl honosné zázemí pro rozmazlenou dcerušku. A přitom ten majitel stojí vedle vás, v jezdeckých botách a klobouku, pracuje a užívá si kurz stejně, jako my ostatní. Ani ho od jiných nepoznáte. Bez podlízání, Jirko. Mne to spojení luxusního a funkčního zázemí a majitele, který to dělá pro sebe a svou lásku k „westernovému“ stylu života, majitele, který mezi nás cvoky naprosto zapadá, opravdu dostalo. V pozitivním :-)

Martin Black – o něm snad ani psát nemusím. Pro sebe ne. Po těch pár letech, co ho znám, a té době, co jsem s ním křižovala ranče USA, mne asi neumí příliš překvapit. Nepřekvapil. Potěšil. A to víc než dost. Sledovat ho při práci, v naprosto dokonalé komunikaci s koněm i kravkami, bez pohybu navíc ani na míň, bylo jako sledovat filharmonii. Moc jsem si to užila. A o jeho lidské stránce ani mluvit nemusím. Kdo zažil večery u sklenky červeného vína, ví, o čem píši :-)

Pořadatelé – vždy, když jsem je veřejně chválila, hnaly se mi slzy do očí. Opravdu. Takový kurz není o práci jednoho, dvou lidí, je o celém týmu. A vy všichni jste naprosto úžasně makali. Pro mne stačilo často jen něco začít, vyslovit přání… a ono se to „samo“ uskutečnilo. Děkuji. Byli jste skvělí.

Jezdci – kdyby mi někdo před pár lety řekl, že takto bude vypadat příští kurz Martina Blacka v Čechách, nebudu mu věřit. Co jste předvedli, bylo parádní. Jen díky vám jsme se i my, diváci, měli od koho učit. A kdo měl to štěstí a sledoval i pondělní úterní část kliniky, nestačil se divit. Parta jezdců, co ovládají své koně natolik, aby nejen mohli pracovat s dobytkem a lasovat, ale aby na ně byl pořád pěkný pohled. Žádné prudění koní, žádné vyvazování, žádné huby dokořán, žádné šporny hluboko v bocích koní. Mladí, nezkušení koně, i přiježdění matadoři. Byl na vás krásný, duši i oku lahodící pohled.

Martinův kůň – možná jste si někteří spolu se mnou všimli, že čtyři dny jsou příliš krátké na to, abychom probrali s Martinem úplně všechno. Někteří z vás si stěžovali, že koukají na české jezdce, ale přijeli kvůli americkému horsemanovi. Že by chtěli vidět, jak obsedá, pracuje s mladými koňmi, sám jezdí. Nevím, jak vy, ale já tohle všechno pozorovala od rána do večera, s pusou dokořán. Martin dostal na ježdění mého šestiletého valacha, obsednutého, minimálně ježděného, ochotného, ale pořád puberťáka apaloosu :-) Poprvé mimo domov, poprvé v hale, poprvé jiný jezdec, poprvé… První den s Martinem stepoval, hrabal, utíkal od repráků, od potlesku diváků. Vztekal se, když ho Martin požádal o stranový pohyb, v klidu nepostál. Druhý den o kousek lepší… Třetí den jako vyměněný. Kdo neviděl, nepochopí. Přestal hrabat, zdrhat. Ustupoval od holeně při práci na dvou stopách, stál s klidným okem, uvolněný. Krev od ostruh? Ani náhodou. Únava? Ano. Ale jen taková, aby den po klinice půl dne proháněl druhého valacha po výběhu. Když z něj Martin poprvé začal točit lasem, nikdo by nepoznal, že je to ten samý kůň, co tu byl v sobotu, ani že se z něj v životě nelasovalo. A když toho bylo moc a při zalasování dummy chtěl utéct? Martinův klid, sebevědomí a jistota v tom, o co ho žádal, ho přivedly zpět k Martinovi. Martin v klidu dokončil svou práci a Habíno se spokojeně oblizoval. Žádný stres či tlak ze strany jezdce. Prostě sebevědomí, že to spolu zvládnou. A když další den spolu sami zalasovali a položili na zem roční tele, Martin slezl na zem, předělával laso, zatímco Habíno stál a držel laso s teletem na jeho konci, tak jsem nechápala. Dělat one-man-doctoring jsem viděla Martina mnohokrát, ale s koněm, který před třemi dny předváděl to, co předváděl, to fakt ne. A Habíno ani po čtyřech dnech práce neztratil chuť do práce a spolupráce s člověkem. Takže pro mne i další pozorné diváky tohle byly čtyři dny Martinovy demonstrace „obsedání“, práce s mladým koněm, jezdectví a jako bonus lasování. Nádhera.

Diváci – bez vás by to nešlo. Pro našince jsou americké ceny poněkud mimo a na částku, kterou v USA zaplatí pět jezdců, se v Česku muselo složit přes dvě stovky lidí. Díky vám za to. Věřím, že i vám to za to stálo. Pro mne to byl dost křest ohněm, o kterém jsem netušila, že přijde. Snažit se uspokojit individuální požadavky desítek jedinců. Naštěstí jsem si uprostřed neděle uvědomila, že to prostě nejde. Nemohu uspokojit tolik tužeb naráz. Hodila jsem to za hlavu a řekla si sama sobě, že si z kurzu odnese každý přesně to, co si odnést má. A je jen na něm, zda si toho odnese hodně, nebo málo. Snad jste si všichni odnesli dostatek. Navíc tou dobou už byla počáteční nejistota a ostych pryč, Martin se seznámil s jezdci, oni s jeho stylem učení a kurz se pěkně rozjel směrem, kterým měl – ke vzdělávání nás všech. Druhá skupina jezdců už na to jen plynule navázala. Takže, ještě jednou, milí diváci, díky za to, že vás, vědomostí-chtivých, je tolik :-)

Překladatelka – Jíťo, nesmírné díky! Bez tebe by to nešlo. Pro mne máš perfektní angličtinu a příjemný, srozumitelný český projev. Díky, že ses zcela dobrovolně před kurzem doučila jezdeckou hantýrku. A díky i za přání dorazit po kurzu na lekci lasování. Příště budem všichni zase o krok dál :-)

Když už jsem u těch díků, díky i hasičům, že nám tak chutně vařili a s úsměvem obskakovali.

Díky počasí, které nám předvedlo, co všechno umí, naznačilo, že začátkem března mohlo být i hůř a ukázalo nám, co všechno umíme přežít :-)

Díky fotografům, za skvělé fotky, které nám budou všechny ty zážitky ještě dlouho připomínat, i kameramance, která přes nemoc natočila alespoň tu sobotu.

Děkuji i Bohu, že jsem měla tu čest a výsadu být také u toho. Děkuji.

Fotky od Míši Prajerová, www.fotimp.cz.

Více fotek na facebooku kurzu nebo Křížánek.

This entry was posted in Nezařazené. Bookmark the permalink.

Comments are closed.